Část 1.

19. května 2007 v 13:03 | eMJanine |  Setkání u jezera
od jedním ze statných dubů stojících na břehu kolem bradavického jezera seděl černovlasý chlapec. Opíral se o silný kmen stromu, jehož větve ho chránily před silným listopadovým větrem, bradu měl položenou na kolenou, které těsně přitažené k tělu objímal rukama. Pozoroval tmavou vodní plochu, se kterou si pohrávaly poryvy větru a tvořily tak obrovské vlny.
V takovémhle počasí nevystrčila ven nohu ani olbřímí oliheň, natož aby se vydal na procházku někdo ze studentů. Harry ovšem poslední dobou vyhledával samotu, ani sám nevěděl proč. Vlastně od té doby, co se vrátil v polovině října z Godrikova dolu, necítil se nějak ve své kůži. Často ho pálila jeho jizva, a to silněji než kdy dřív.
Hermioně ani Ronovi o svých pocitech a potížích raději neřekl. Jednak proto, že věděl, že by ho nejspíš nepochopili a poslali ho rovnou k McGonagallové a navíc, měli své vlastní problémy. Hermiona měla plnou hlavu OVCÍ a Ron měl zase problémy se svojí přítelkyní z pátého ročníku. A tak se Harry začal uzavírat sám do sebe. Občas měl pocit neúplnosti, jako by zmizela část jeho JÁ.
Největší problém, který Harry řešil a ze kterého vůbec nevěděl, jak ven, byl pouze jeden jediný člověk. Člověk, na kterého Harry musel chtě nechtě dnem i nocí myslet, člověk, který neviditelnými provazy přitahoval Harryho pohled pokaždé, když se objevil, člověk, kterého Chlapec, který přežil, nenáviděl a zároveň i miloval. DRACO MALFOY.
Harry už si ani nevzpomínal, kdy a jak se to stalo, ale od určité doby se jeho pohled na mladého Malfoye značně změnil. Stále ale nemohl pochopit, kde se po tolika letech hádek, nenávisti a pohrdání bere ta touha, něha a slabost v kolenou pokaždé, když Draca potká.
Poprvé to byl pro Harryho obrovský šok, když se přistihl, jak při společných hodinách Nebelvíru se Zmijozelem zkoumá Malfoyovu postavu a představuje si, jaké by to bylo držet ho v náručí. Dracovo tělo měl díky takovýmto "průzkumům" dokonale zmapované. Znal kontury jeho obličeje, znal každý záhyb té krásné porcelánově bílé tváře lemované delšími plavými vlasy, které často padaly svému majiteli do očí a ten si je pak jediným ladným pohybem opět odhrnul. OČI - to byla další věc, která Harryho na Dracovi fascinovala. Tolik si přál, aby se mohl hodiny utápět v těch nádherných šedomodrých hloubkách, aby ty úžasné panenky byly rozšířené touhou…
Další věcí, kterou Harry na Dracovi miloval, byly jeho gesta. Nejvíce ho přitahovalo,když si z nervozity skousl spodní ret, na kterém následně zůstaly jemné červené stopy po stisku zubů. Harry měl často pocit, že se neovládne, vrhne se na svého "rivala" a udusí ho polibky.
Nebo když se Draco s někým hádal, založil vždy ruce na prsou a hrdě pohodil hlavou, až se mu jeho blonďatá hříva rozlétla kolem a vrhala na bělostnou tvář stříbřité odlesky. Těžko říci, jestli si to Zmijozelský princ uvědomoval, ale Nebelvírského hrdinu tím přiváděl k šílenství.
Draco se Harrymu vloudil i do snů. Často se Harry probouzel spocený a vzrušený. Zdály se mu divoké sny o tom, že je s Dracem, párkrát ho ale přepadly i noční můry, ve kterých Voldemort Draca před Harryho zraky mučil či dokonce zabil. Harry začínal mít obavy, zda dokonce nekřičí ze spaní Dracovo jméno.
Když si Harry poprvé přiznal svoje myšlenky, zalekl se sám sebe, postupem času si však začínal na to, že je nejspíš gay, zvykat. Nejhorší věc, která Nebelvírského hrdinu pronásledovala bylo vědomí toho, že s Dracem nikdy nebude moci být. Bože, jak absurdně to znělo: Draco Malfoy nebude jeho. Nikdy. Tahle představa Harryho soužila víc a víc a nakonec už byl naprosto zoufalý.
Často proto seděl sám pod "jeho" dubem, kde byl klid na to, aby mohl nechat volně plynout své myšlenky.
Tentokrát však byl z velmi příjemných a zároveň sužujících představ vyrušen tím nejsmyslnějším hlasem na světě.
Harry se okamžitě otočil a střetl se s hlubokým a nesmírně přitažlivým pohledem. Rychle vyskočil na nohy. Bylo to tu zase. Připadalo mu, jako by měl nohy z cukrové vaty, v břiše se mu usídlil ten tolik známý pocit poletujících motýlků a tep se mu několikanásobně zrychlil.
Draco se rozhodl, že si, přestože počasí nebylo zrovna veselé, udělá krátkou procházku o školních pozemcích. Nečekal, že by venku kromě zřídka poletujících ptáků potkal živou duši. Za tak nevlídného počasí se studenti většinou scházeli ve svých společenských místnostech, občas se objevili i ve Velké síni, aby si zde zahráli Řachavého Petra či kouzelnické šachy.
Draco byl však raději sám, než ve společnosti svých spolužáků, a tak se vydal na vzduch. Pomalu kráčel k jezeru a zamyšleně se brouzdal spadaným listím, které vítr rozfoukal téměř všude po bradavických pozemcích. Dalším důvodem, proč šel ven sám byl fakt, že si toho potřeboval v hlavě hodně urovnat a promyslet. První problém, která musel vyřešit, byl dopis od otce. Psal v něm, že by se Draco měl během několika příštích pár dní připojit ke Smrtijedům a složit neporušitelný slib věrnosti Pánu zla. Už dlouhou dobu však dumal nad tím, jak se z toho vykroutit. Otci sice tvrdil, že to pro něj bude čest, připojit se k Voldemortovi, ale v hloubi duše si však stále častěji pohrával s myšlenkou odmítnout tu "velkorysou" nabídku a konečně se jednou pro vždy vzepřít otci a osvobodit se z jeho spárů. Pomalu, ale jistě, si začínal uvědomovat, že nestojí o to, sloužit té zrůdě. Navíc si víc a víc z nepochopitelných důvodů přál, aby raději bojoval bok po boku s Harrym Potterem, než aby musel stát proti němu. Tenhle chlapec byl další problém.
Draco měl poslední dobou stále pocit, že ho Potterův pohled doprovází snad i na záchod.Už několikrát Harryho spatřil zamyšleně se dívat jeho směrem. A musel si chtě nechtě přiznat, že mu Potterův pohled nevadí ani zdaleka tolik, jak by měl. Ba naopak. Draco cítil jakýsi pocit uspokojení, když na sobě cítil onen zkoumavý zrak Chlapce, který přežil.
Ze začátku to přikládal své hrdosti - tomu, že ho obdivuje dokonce i slavný Harry Potter, ale nedávno ho přepadla pro něj příšerná myšlenka, že se mu Harryho pronásledování líbí i z jiného důvodu. Jednou ho totiž zahlédl, jak se spolu se svými kamarády nevázaně směje. Ten úsměv se mu vryl do paměti natolik, že se mu pak ještě několik nocí zjevoval pokaždé, kdykoliv zavřel oči. A to už opravdu připisovat na účet své pýchy nemohl.
A pak Draco jednou potkal Harryho, jak se baví s Ginny Weasleyovou. V jeho hrudi zařvala příšera, kterou do té doby Zmijozelský princ nikdy nepoznal. Žárlivost. Od toho dne pořád pociťoval potřebu před Harrym zabodovat, vypadat vždy úchvatně, a co si přál úplně nejvíc bylo, aby na sobě stále cítil ten propalující zelený pohled.
Jednou se dokonce nachytal při snídani, jak zrovna přemýšlí nad tím, jaké by to bylo se s Potterem líbat. Často svého někdejšího rivala nenápadně pozoroval, několikrát už od něj jakoby omylem vrazil s cílem dotknout se té snědé teplé kůže. Takovéhle setkání se však samozřejmě nikdy neobešla bez hádek. Dracovi to ale nevadilo. Rád se s Potterem hádal, i přestože si již plně uvědomoval, co k němu cítí. Mohl by tedy o pravdivosti přísloví "Co se škádlívá, to se rádo mívá." určitě povyprávět.
Draco naštvaně kopl do suchého klacíku. Ten vzlétl do vzduchu, popolétl několik centimetrů a pak zase pomalu klesal k zemi. Blonďák to vnímal jako ve zpomaleném filmu. Měl najednou chuť kopnout tak, jako do klacíku, také do svého otce. Samozřejmě ne doslovně, ale pomalu dosáhl cíle své odpolední procházky. Rozhodl se, co udělá. Odřekne otci Smrtijedství. Už byl skoro pevně rozhodnut, ale pak si uvědomil jednu skličující skutečnost. Nemá, kam by potom šel. Nemá nikoho, kdo by ho ochránil. Sotva mu někdo ze studentů pomůže, že ho Potter ochotně přijme mezi své….A sám se stěží dokáže postavit Voldemortově armádě. A tak z výšin spadl zpět do reality, zpět na zem, jako onen kus dřeva.
Jeho nálada klesla ještě níž než byla původně, cítil se naprosto mizerně.
Pomalu došel až k jezeru, na místo, kde rostlo v řadě několik obrovských dubů. Rozhodl se, že si na chvíli sedne někam, kde na něj nebude foukat vítr, a tak zamířil k jednomu ze stromů. V tom náhle zpozoroval, že místo, kam mířil, je již obsazeno.
Nejprve nevěděl, s kým má tu čest a tak si hlasitě odkašlal, aby dal jasně najevo svou přítomnost. Viděl, jak sebou neznámý zděšeně trhl a pak se otočil, aby zjistil, kdo ho ruší.
Kdyby Draco býval věděl, že pod tím stromem sedí Harry, nejspíš by zvolil naprosto nemalfoyovskou taktiku - co nejtišeji by se odplížil někam pryč.
Ze setkání se s Harrym o samotě byl značně byl značně nervózní a bál se, že by se mohl prozradit. Teď už ovšem nemohl vycouvat, a tak se rozhodl hrát svoji obvyklou roli. Harrymu se ani na vteřinku nepodíval do očí, poněvadž se bál, že by ho ta zelená krása připravila i o poslední zbytečky sebeovládání. Kdyby se do nich ale býval podíval, spatřil by v nich něco mnohem cennějšího než pohrdání a nenávist.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kaname Kaname | 20. května 2007 v 22:28 | Reagovat

Plánuješ pokráčko,že jo? Velice brzo,doufám.Piš dál, slash je celkem populární a vůbec super.Tento začíná celkem pěkně. Znáš strámku zvrhlicisro.blog.cz?Určitě se tam mrkni,získáš inspiraci...

2 Jantar Jantar | 5. června 2007 v 21:59 | Reagovat

Krásně se to četlo a rozhodně stojí za to pokračovat v téhle povídce.

3 Targia Targia | Web | 14. června 2007 v 21:28 | Reagovat

Ahoj, taky píšu příběhy a povídky, možná bysme mohli pokecat. Nějaký mám na svých stránkách, ale teď je už neaktualizuju, založila jsem si nové (www.targia.blog.cz) - tam chodí víc lidí, ani nevím proč :p Možná že je víc IN nebo co xD Každopádně se mi tvoje povídka líbí, pokud budeš mít čas a chuť, ozvi se, budu ráda.

4 rlilian rlilian | 12. července 2007 v 14:42 | Reagovat

Už jsem ti to říkala, ale ať to máš písemně:

Je to moc pěkný a supr a bůh ví co ještě, takže piš piš ! (Baví mě, že to můžu řikat taky.)

5 jkf jkf | 22. července 2007 v 0:44 | Reagovat

v jakekoli podobe vubeec!!kdyz sou dva dospeli nebo je to se snapem tak mi to jaksi,,vadi´´a tahle povidka je celkem dobra jakoze daa se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.