12. října 2007 v 15:57 | eMJanine
|
Tak tohle jsem napsala už dávno a pak jsem na to zapomněla, tak to zveřejňuju teprve teď. Je to taková slaďárna, H/D slash....takže žádné PWP si od toho neslibujte. Přesto doufám, že se vám to bude líbit.
Ach Harry.
Už je to tak dlouho. Tak hrozně dlouho od té doby, co jsem tě držel v náručí a utápěl se v nekonečných hloubkách tvých očí, co jsem ti mohl cuchat vlasy a na rtech cítit tvou chuť.
Byl jsi jediný, kdo skutečně věděl, jaký doopravdy jsem, co cítím…
Nikdy nezapomenu, to ti přísahám, Harry, na ten den, kdy jsi odhalil mé city. Když jsi mě tenkrát u jezera provokoval a já se snažil zůstat klidný a předstírat, že to se mnou vůbec nic nedělá, bylo to pro mě těžší než napsat tisíc pojednání pro McGonagallovou za jeden večer. Tys byl tenkrát totiž tak nádherný. Vítr foukající od jezera ti rozhazoval vlasy po obličeji a ty ses je marně snažil urovnat. Tvoje gesta mě neskutečně fascinovala, bylo to pro mě neskutečné přemáhání abych tě neobjal a nezačal líbat. A pak jsi se najednou uprostřed "hádky" chytl za jizvu a skácel k zemi. Nevěděl jsem, co se ti stalo, ale tušil jsem, že to má něco společného NÍM. Ani se nedokážeš představit, jak mě bodlo u srdce, když jsem tě viděl tak bezbranně ležet na břehu. Rozběhl jsem se k tobě a ani na minutku si nepřipouštěl, že bys mohl odhalit, co k tobě cítím.
Vzpomínám na ten pocit, když jsem vzal poprvé tvou hlavu do dlaní a pohladil tě po tváři, na které se třpytily slzy, které se mi z očí koulely jako hrachy. Nebyl jsem schopen se pohnout, jen jsem fascinovaně zíral na tvé rty a nepřítomně prsty projížděl tvými vlasy hebkými jako hedvábí.
A pak jsi pomalu otevřel oči. Ve mně jako by vybuchla sopka - slovy nedokážu popsat své pocity : štěstí, že jsi naživu a že zase budu vidět, jak se krásně směješ a budu moct pozorovat tvá gesta…, ale cítil jsem také stud z toho, že jsem se prozradil a strach, že mě odmítneš. Ten strach byl asi ze všeho nejhorší.
Tys na mě jen překvapeně pohlédl.
"C-co to děláš, Malfoyi?", ptal jsi se slabým hlasem. Já neodpověděl..V tu chvíli jsem spíš chtěl zmizet a už se před tebou nikdy neukázat….Nechtěl jsem slyšet odmítnutí.
Tys jen obrátil hlavu a opět zavřel oči. Sice jsem věděl, že přežiješ, ale zrovna tak jsem věděl, že tě tam nemůžu jen tak nechat ležet…Nevěděl jsem, co dělat.
A pak jsem uslyšel blížící se hlasy. Věděl jsem, že tě tu najdou, a tak jsem tě položil opatrně na zem a naposledy se podíval na tvou klidnou tvář, lehce jsem tě líbnul a schoval jsem se za nejbližší keř.
Tenkrát jsem měl tak strašnou chuť tam u tebe zůstat a vykřičet do celého světa svoji lásku k tobě, ale věděl jsem, že to nejde. ..Nikdo by nevěřil, že jsem tě neuřkl já….
A tak jsem zůstal radši za keřem a pozoroval (i když mi to v tu chvíli, Harry, rvalo srdce, to mi věř) jak tě odnášejí do hradu.
Řeknu ti, Harry, že ten večer byl asi to nejhorší v mém dosavadním životě. Celou noc jsem nemohl usnout, jen jsem přemýšlel nad tím, co udělám, jak se zachovám, až tě madam Pomfreyová pustí z ošetřovny, ale co mě trápilo úplně nejvíc bylo, jak se zachováš ty ke mně.
Hluboko uvnitř jsem tušil, že to neuděláš, ale bál jsem se, že mé "chvilkové" slabosti využiješ a rozhlásíš to po celé škole, že celá moje image je jen přetvářka. A to jsem vážně nechtěl.
A tak, když jsi byl už zase zpátky ve škole, jsem se snažil vyhýbat se ti a kdykoli jsem tě potkal, pokoušel jsem se tě ignorovat. To byl ale až příliš těžký úkol a tak jsem tě alespoň po očku pozoroval, když jsi se nedíval a modlil jsem se, aby sis toho nevšiml.
Tenkrát jsem nepodcenil ani tak tebe, jako tvoji dobrou kamarádku Hermionu Grangerovou, které samozřejmě moje pohledy neunikly, a která ti řekla, kdo tě pokradmu pozoruje.
A pak přišel ten den, kdy mě kousla Crabbeova kluběnka a já šel na ošetřovnu nechat si to ošetřit. Když jsem tě ale náhodou viděl samotného přecházet po prázdné chodbě, nedalo mi to, abych tě chvilku nepozoroval…Tenkrát jsem nechápal, jak jsi mohl vědět, že stojím za rohem (dnes už samozřejmě vím, že jsi měl u sebe Pobertův plánek), ale v tu chvíli, kdy jsi řekl, ať toho nechám a vylezu, zastavilo se mi srdce. Sebral jsem veškerou odvahu a vykročil. Bylo to poprvé (vlastně podruhé, poprvé to bylo u jezera), co jsem se před tebou nepřetvařoval. Prostě jsem tam jen stál a čekal, co řekneš. V uších mi tenkrát hučelo a oči se mi pomalu zalévaly slzami, a tak jsem sklopil zrak, abys nic neviděl. Tys ke mně přišel, zvedl jsi mi rukou hlavu a donutil jsi mě dívat se ti do očí. Mně se z toho až zatočila hlava, jak jsem se ponořoval do tvých zelených duhovek, které mě dokonale pohlcovaly a já pomalu nemohl myslet na nic jiného.
"Malfoyi", začal jsi nesmělě, "Draco, proč tohle děláš?" Tvůj hlas mi zněl jako rajská hudba a já to už prostě nemohl (nebo nechtěl?) vydržet. (Přiznám se, Harry, tenkrát jsi mě, ač nevědomky, porazil. Prohrál jsem.) Nešlo to jinak, prostě jsem to musel udělat.
A tak, než jsem si to stačil rozmyslet, jsem přitiskl svoje rty na ty tvoje. Byl to sice krátký, ale o to krásnější okamžik. Pak jsem si ale uvědomil, co dělám a rychle jsem se odtáhl.
"Promiň, Harry, tohle se nemělo stát, já, já…", snažil jsem se napravit, co jsem si natropil, ale nemohl jsem to doříct, nevěděl jsem jak a tak se ti jen podíval do očí. Tys v mých, Harry, musel vidět úplně všechno, celou pravdu…
Teď všechno záleželo jen na tobě. Tys ale udělal něco, co bych od tebe nikdy nečekal.
Na ten polibek, který jsi mi dal, Harry, nikdy v životě nezapomenu.
Pořád cítím v ústech chuť tvého jazyka, kterým jsi mi hladově prozkoumával horní patro, a já se toho pocitu nemohl nabažit. Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli, líbali se a objímali, ale s určitostí jsem do toho polibku vložil celou svou duši.
To, že tu se mnou nemůžeš být, mi rve srdce. Nevím, jestli vidíš, co ti teď píšu, ale jestli ano, přeji si, abys věděl, že tě miluji a už vždycky to tak bude.
Nikdy k nikomu už nebudu cítit to, co k tobě. Pomstím tě, Harry, to ti slibuji.
S láskou tvůj
Draco Malfoy
jůů moje jednorázovka se tomuhle nevyrovná:)