...a ne všichni ho unesou. Tentokrát se vám tu vyzpovídám.
Musím říct, že dnešek docela dost otřásl mým životem. O jedný z přestávek nám třídní se slzama v očích oznámila, že jedna naše bývalá spolužačka spáchala dnes ráno sebevraždu. Vyrazilo mi to dech. Vždycky jsem si říkala, že něco takovýho se v mým okolí stát nemůže, ale jak jsem zjistila, tak bohužel může. Nejhorší na tom ale je, že jsme neměli tý holce jak pomoct, letos jsem se s ní ani nevídala, jen párkrát byla před školou a čekala na holky, ani jsme spolu nemluvili, ale stejně. Je to hrozný, vidět ty, co se s ní pravidelně vídaly, jak je to drtí, jak si některý dávaj její smrt za vinu. Musím říct, že tohle je pro mě velká zkušenost, vidět, jak je život opravdu křehký. A taky vím, že bych si ho měla co nejvíc vážit. Takže jen vám chci říct, raději se vyzpovídejte, než abyste problémy dusili v sobě. Uleví se vám a pak se vám bude žít lépe.
Jestli se budete chtít vypsat, vyzpovídat se, klidně můžete sem do komentů. Ráda si přečtu, co vás trápí, po případě poradím, ale nechci si hrát na psycholožku ;o)
Zatím pa
tetokrát poněkud smutná, ale pořád vaše eMJanine
Tak to je vážně smutný... Ale mě se stalo něco podobnýho v době, co jsem byla na 'stáži' v Německu. Bratr mý nejlepší německý kamarádky spáchal sebevraždu skokem z nějaký výškový budovy a tu to dost vzalo. Mě samozřejmě taky, ale bohužel jsem ho neznala, jen vím, že měl potíže s učitelama a spolužákama a prostě to psychicky neunes.
Je to vážně děsivý pozorovat, jak se někomu hroutí svět, a přitom nemít žádnej prostředek, jak mu pomoct (já v tý době uměla německy dost mizerně). Teď už je to u nich lepší, ale ta rána se nedá zacelit.