Po dlouhé době je tu pokračování mojí první kapitolovky, snad se vám bude líbit.
Další kapitolka možná přibyde ještě zítra, uvidím, jak vše zvládnu. Omlouvám se vám za chyby, nestihla jsem to po sobě překontrolovat...Jinak přeji příjemné čtení :o)
"Draco! Draco, žiješ?" rozezněl se v místnosti dívčí hlas.
"Co chceš, Pansy?" řekl rozespale a převalil se na bok.
"Millicent říkala, že ti není dobře, tak jsem si myslela, jestli…"
"No, ale myslet je hovno vědět, děvenko. Spal jsem, jestli sis nevšimla, a tim, že mě probudíš, mi fakt nepomůžeš. Takže laskavě jdi, chci si ještě poležet," štěkl, zavrtal se pod deku a už se na ni ani nepodíval.
"Tak promiň, nechtěla jsem rušit," řekla a v jejím hlase byla cítit lítost. Draco měl dojem, že měla na krajíčku. Jeho to ale nijak nezajímalo. Za prvé, city pohrdal a za druhé, Pansy mu byla naprosto ukradená. Věděl, že kdyby k ní byl mírnější, chtěla by něco víc a dávala by si falešné naděje, což by pro něj znamenalo spoustu nepříjemností, jelikož by mu byla stále za zadkem. Denně by musel poslouchat ty otravný kecy, jak krásný má oči, vlasy, ústa a kdo ví, co ještě. Chvála mu lichotila, to ano, konec konců, jak si již několikrát při pohledu do zrcadla řekl, kdyby byl holka, sám do sebe by se zamiloval, ale od Pansy to už bylo nepříjemný. Bohužel, nedala se tak rychle odpálkovat, jako ostatní jeho ctitelky, proto se k ní snažil být naprosto netečný.
Za Pansy se zavřely dveře a Draco si oddychl. Jeho klid mu ale nevydržel dlouho. Jen co se o pár desítek minut poději přinutil vstát a dorazil do přeplněné společenské místnosti, zjistil, že se všichni cpou kolem nástěnky u krbu - nejspíš proto, aby zjistili nové informace.
Také tedy zamířil oním směrem, aby snad o něco nepřišel. Procpal se až k nástěnce (popravdě, všichni nejmenovanému zmijozelskému princi uhýbali), aby zběžně přelétl očima velký plakát a dozvěděl se, že za dva týdny se místo obvyklé hostiny na počest Všech svatých bude konat Halloweenský ples. Dívky byly z této novinky unešené, stejně tak i ostatní mladší studenti. Místností se nesl šum, jak se všichni bavili o tom, jakou masku si kdo vezme.
Přitočila se k němu Millicent.
"Tak co, Draco, za co půjdeš?"
"To bys chtěla vědět. Za Popelku," řekl, aniž by si uvědomoval, kolik pravdy na tom nakonec bude. "Ty?"
"No, já ještě nevim."
"Víš co? Já ti poradim. Jdi za ježibabu, nebudeš se ani muset převlíkat."
"Ha ha ha, moc směšný. Ale to, co ti řeknu, ti už asi tak vtipný nepřijde. Dneska dopoledne se mi totiž záhadnym způsobem z tašky ztratila kůže z hřímala. Překpokládám, že o tom nic nevíš?" propalovala ho pohledem.
"Ne, to nevim," odpověděl sebevědomě.
"Víš, co je zajímavý? O tý kůži jsi věděl jen ty a Zabini, kterej, smůla pro tebe, byl celý dopoledne se mnou. A co z toho vyplývá? Nevíš? Že i když nedokážu, žes to šlohnul ty, budu si na tebe teď dávat zatracenej pozor, kamaráde," píchla ho prstem do prsou, "a až tě při něčem podobnym chytnu, nepřej si mě, Draco," přimhouřila oči, změřila si ho od hlavy k patě a pak klidně odešla.
Draco sám sobě nadával, že mu to nedošlo. Bylo přece jasný, že o tý kůži ví jen on a Zabini. Tentokrát Mill podcenil a sám sebe v duchu zmlátil za to, že je tak pitomej, když přehlédne tak zřejmou skutečnost, že se Zabini neumí rozdvojit, aby jedna jeho polovina prohrabala Millicentin kufr, zatímco druhá by se s ní klidně vybavovala při přípravě nějakého úžasného lektvaru. Pak už ale tento problém pustil z hlavy, protože, jak Mill správně podotkla, nikdo mu nic dokázat nemohl, a věnoval se jiným věcem.
Nedalo se říct, že by byl nápadem udělat maškarní ples nadšen, ale přihrálo mu to do karet. Bude to jedinečná příležitost sbalit Pottera. Další potěšující okolnost dorazila k jeho sluchům hned druhého dne při snídani. Ginevra Weasleyová, ta malá zrzavá štětka (A/N: omlouvám se všem Ginnyiným fandům, ale nemohla jsem si pomoci…), se prý vrátila k Deanu Thomasovi, což Potter nenesl moc dobře. Bylo zřejmé, že Ginny stále miluje (nebo alespoň to za lásku považoval) a když ji viděl s Deanem, rvalo mu to srdce.
Draco si v tom však liboval. Měl upřímnou radost z toho, že ho ta trhanka nechala. Netušil, co ho na tom tolik těší, ale přisuzoval to tomu, že mu dělá prostě dobře, když se Potter trápí, a navíc, poněkud mu to zjednodušilo situaci. Potter se už nemusel na nikoho vázat a Draco by dal cokoliv za to, že by se "hrdina" dal do hromady i s tou olbřímí olihní jen proto, aby Ginny naštval. Aby žárlila. Takže si Draco začal dávat dost vysoké naděje.
Zkrátka a dobře, měl dobrou náladu, kterou mu nerozházel ani školní trest, který mu napařila McGonagallová.
Jak se ples blížil, Dracův plán začínal být rozpracován do nejmenších podrobností. Chyběl již jen malý detail, který Malfoyovi nedával spát. Stále nevěděl, za koho se bude vydávat…Netušil, jak to provést, aby se mohl vydávat za někoho, na koho by Potter mohl čistě náhodou narazit o přestávce na chodbě. Z toho by bylo moc nepříjemností. A do toho zatraceného maškarního plesu zbývalo jen pár dnů. Leda…
Draco se plácnul do čela. Ten ples je přece MAŠKARNÍ, což znamená, že si Draco klidně může vzít na obličej masku!
V duchu se radoval nad svojí genialitou. Když použije Mnoholičný lektvar a na obličej nahodí škrabošku, není sebemenší možnost, že by ho někdo poznal. Bude vypadat jako holka, hlásek bude mít také jako děvče, dokonce budou i prsa…ale do obličeje mu nikdo neuvidí, což je nejdůležitější.
"Cha, Mill, s tímhle jsi nepočítala, viď?" zasmál se škodolibě, když si vzpomněl na dívčin pochybovačný pohled a v duchu si zatleskal. Připadal si, jako by vyhrál cenu za nejchytřejšího Zmijozela roku.
Nastal den plesu. Draco podle svého plánu předstíral, že ho hrozně bolí břicho a celkově mu není dobře (napatlal si na obličej trochu bílého pudru, aby vypadal opravdu špatně - tedy, ne, že by obyčejně bledý nebyl…) a snažil se nevnímat tu nervozitu, co ho začala pohlcovat pokaždé, když si vzpomněl na nadcházející večer…Respektive na jeho část.
Žaludek se mu málem obrátil naruby při pouhé představě přiblížit se k Potterovi na vzdálenost pár centimetrů, natož líbat se s ním! Co ovšem nechápal bylo, že ho při tomto pomyšlení píchlo u srdce. Moc se ale touto skutečností nezabýval a raději odešel na záchod a dělal, jako že zvrací, přičemž vydával zvuky nemálo podobné právě této činnosti.
"Draco, takže ty s námi opravdu nechceš jít?" strčila do dveří hlavu Pansy, zatímco se Draco rádoby nehraně vypotácel z koupelny.
"Ne, opravdu, už jsem ti to říkal asi desetkrát - Ne, Mill, nejdu, kolikrát to dneska ještě budu muset říct?" zopakoval dívce, která se právě objevila ve dveřích hned za Pansy a nadechovala se k nedávno vyřčené otázce.
"Jak myslíš…" kývla černovláska v kostýmu černého anděla s potrhanými křídly, z černými líčidly rozmazanými po celém obličeji, což silně připomínalo strašáka do zelí (tedy alespoň Dracovi…).
Jen co za dívkami zapadly dveře, Draco se pustil do práce. Vhodil do sklenky s nevábně vyhlížející tekutinou blonďatý vlas, který původně patřil jakési dívce z Havraspáru, která by se podle Dracova názoru mohla Potterovi líbit. Tekutina začala prapodivně bublat, až se z ní stala červená kapalina typu vody s malinovou šťávou.
Nadechl se a obrátil do sebe vše, co ve sklenici bylo. Chvíli vyčkával, než se dostavil pocit závraťě a jeho tělo se začalo měnit. Cítil se, jako by byl naruby, jakoby se mu rozpouštěly vnitřnosti a vařila se mu kůže.
A pak, najednou, vše bylo pryč. Cítil se jako normálně. S tím rozdílem, že ho na tváři a na krku šimraly blonďaté kadeře a hábit se kolem jeho hrudi obepínal nebezpečně těsně.
Rychle ho ze sebe shodil a vytáhl zpod postele připravený kostým. Rozhodl se, že se bude raději vydávat za slušnou holčinu se způsoby, než za sebevědomou dračici. Jak se právem domníval, ta by Pottera možná tak akorát vyděsila, rozhodně by ho ale nesvedla.
Kouzlem se nalíčil, dívčiny modré oči zdůraznil černými linkami a tváře kouzlem přibarvil červení. Podíval se do zrcadla. Se svým vzhledem byl naprosto spokojen. Vlasy nechal rozpuštěné, jen je ještě nechal trochu zvlnit.
Navlékl na sebe dlouhé nabírané šaty s korzetem, světle modré se stříbrným vyšíváním, a nazul si boty na podpatku, rovněž stříbrné, s modrou stuhou. Udělal v nich pár kroků, aby nabyl jistoty (chůzi na podpatku trénoval celý minulý týden) a ještě jednou se kriticky podíval do zrcadla.
Ohodnotil svůj vzled jako víc než ucházející a Popelka vyrazila do Velké síně.
Těsně před obrovskými dveřmi vedoucími za zábavou přiložil ke tváři diamanty vykládanou škrabošku (na luxus si Malfoy potrpěl i když nebyl ve svém vlastním těle) a vešel.
Sál se jen hemžil různými stvořeními (Crabbea s Goylem převlečených za trolly si opravdu nešlo nevšimnout), zahlédl několik víl, vlkodlaků nebo dívku, které z čela trčel jednorožčí roh.
Právě procházel kolem skupinky leprikónů, když si ho všiml.
Potter seděl u jednoho stolu s občerstvením, ruce položené na kolenou. Bylo vidět, že zde je jen kvůli přátelům, kteří spolu vesele skotačili kdesi v dálce na parketu. Harry jim v tuhle chvíli nejspíš nijak nescházel, protože se věnovali jen a jen sobě, z čehož se Dracovi dělalo jaksi nevolno.
Potter se tvářil zamyšleně, ani si nevšiml, že si k němu přisedla sama Popelka, což Draca poněkud urazilo. Přelétl Pottera od hlavy k patě zhodnocujícím pohledem a musel uznat, že Nebelvírský hrdina dnes nevypadá vůbec špatně. Nebyl převlečen za nic určitého, na sobě měl ale dokonalý nebelvírský kroj, který jistě musel stát kopu galeonů. Bylo vidět, že se možná pokoušel i učesat, co na tom, že se to nepodařilo. Dokonce i brýle zářily čistotou, takže Draco mohl vidět i ty nádherné zelené duhovky - "Cože? Jaké nádherné?" vynadal si. Mnoholičný lektvar měl nejspíš nějaké vedlejší účinky, ničemu jinému tohle bláznivé jednání přisuzovat nemohl. Přesto však nemohl popřít, že Potter vyhlížel více než dobře.
Zatímco z neznámých důvodů obdivoval černovlasého chlapce, ten se zvedl a pomalu, vyhýbajíce se křepčícím párům, zamířil pryč ze síně.
Noo..., to se Dracovi moc nepovedlo. Zajímalo by mě, co teď bude dělat? No tak honem, další kapitola... :-)