14. června 2008 v 13:40 | eMJanine
|
Tuhle povídku jsem psala na Memoriál Oscara Wildea. U poroty sice neuspěla (sice to zamrzí, ale s tím nic nenadělám, aspon vím, že se mám zlepšit :o)), ale někomu se snad přeci jen alespoň trochu líbit bude. Draco i Harry jsou zde trochu více OOC, Harry se chová jako tupec (podle mě taky trochu tupec je :o)). Možná je to hodně naivní a docela klišé, ale i tak přeji krásné čtení .o)
Vítr od jezera prudce foukal, zvedal prach a bodal do tváří. Pomalu se schylovalo k bouřce. A to ještě před pár dny bylo počasí nádherné, slunce hladilo po tvářích a člověk nemohl jinak, než se usmívat na tu krásu. Zato teď na většinu studentů dopadl stres z přicházejících zkoušek, špatná nálada je pronásledovala od rána do večera. Jediným odreagováním byl famfrpál. Mužstvo Zmijozelu trénovalo pilně na rozhodující zápas o vítězství, jak jinak, než s Nebelvírem, a Mrzimor na boj s Harvaspárem o třetí a čtvrté místo. Trénink Zmijozelské koleje právě skončil, studenti v zeleno-stříbrných úborech se trousili pomalu k hradu, aby je v šatnách vystřídali Mrzimorští. Jen jeden chlapec zamířil opačným směrem.
"Harry, Harry!" volal Ernie MacMillan na černovlasého brýlatého chlapce, který se zvědavě otočil a prohlížel si ho zvědavým pohledem.
"No?" kývl hlavou. Jeho zrak spočinul na nevelké knize, kterou držel Ernie v rukou. Byla pevně svázána v kožené vazbě, na níž bylo cosi vyryto runovým písmem, kterému Harry nerozuměl.
"Tohle jsem našel, když jsem šel s klukama do šatny na hřišti. Leželo to v kaluži vody, tak jsem to zvedl a otevřel. Zevnitř byl na předních deskách přichycen tenhle lístek…," vysvětloval Ernie horlivě a už cpal Harrymu do rukou promáčený kus pergamenu.
"Aha," řekl Potter a pergamen vzal. Sklonil k němu zrak a četl.
Prosím, kdo najde tuhle knihu, dejte jí Harrymu Potterovi. S díky D.M., stálo na něm.
"Kdo byl před vámi na hřišti?" zeptal se Harry okamžitě.
"Zmijozel. Trénují teď mnohem více než dřív, zdá se, Harry, že z vás mají opravdu nahnáno. Ale vy jim to stejně nandáte, kámo," poplácal ho po zádech. "V každým případě už musím, tady máš tu knihu. Zatím ahoj," řekl Ernie, strčil mu knihu do náruče a hnal se pryč, aby nezmeškal trénink.
Harry jen zmateně zíral a luxusní kůži a do ní vyryté runy, načež se ještě jednou podíval na lísteček. S díky D. M. Nebylo pochyby, čí ty iniciály jsou.
Hnal se co nejrychleji do své ložnice, přece jen ho zajímalo, co mu Draco Malfoy chce. Zarazilo ho především to, že Malfoy ve vzkazu prosil a děkoval - to bylo něco naprosto neobvyklého. Celou cestu dumal nad tím, co Malfoye donutilo se chovat jako normální člověk, když dorazil před obraz Buclaté dámy. Rychle zamumlal heslo a proběhl společenskou místností rovnou na schody do ložnice. Snažil se, aby si ho nevšiml ani Ron, ani Hermiona, oba zabraní do úkolu z lektvarů. Z nějakého důvodu nechtěl, aby o knize některý z nich věděl. Možná to zapříčinil fakt, že si byl jistý, že by Hermiona celou věc považovala za velmi podezřelou a zakázala by mu knihu číst, aby se Harrymu nic nestalo.
Dopadl na postel, zatáhl kolem sebe závěsy pro případ, že by do místnosti někdo vrazil, a knihu otevřel.
Prvních pár stránek bylo promočených a rozmazaných, takže z nich nepřečetl nic až na úplný úvod, který obsahoval Malfoyovo jméno, ozdobně napsané stříbrným inkoustem, zjevně ošetřeným kouzlem proti rozpití či rozmazání.
Promočené strany přeskočil, až se dostal až k prvnímu, celkem čitelnému listu.
…zbláznil. Nejde, to prostě nejde, aby se mi líbil. Není to možné. To, že je pěkný a že jsem na kluky ještě neznamená, že se do něj musím hned zamilovat! Ale když se na mě dneska podíval, myslel jsem, že se rozpustím. Proč, proč??
"Cože?" vydechl Harry a jeho srdce se rozbušilo. Tak Malfoy je na kluky? To snad není možný! Takovej…takovej…prostě Malfoy! To přece nemůže být pravda!" promnul si oči a znovu si přečetl celý odstavec. Pak se rozrušeně pustil dál do čtení. Bez dechu hltal každé slovo.
18. ledna ("Takže to není tak dlouho, co si Malfoy začal psát deníček," pomyslel si Harry.)
Asi jsem se doopravdy zbláznil. On se mi fakt líbí. Dneska jsem ho na chodbě potkal s tou špinavou zrzkou.Objímal jí a líbal. Už vím, proč mi hned od začátku byla nesympatická. Já jí ho nenechám, nesmí mi ho vzít.
Otec mi psal dopis. Prý už pár týdnů přijde moje chvíle. Prý mám konečně dokázat svou věrnost. Ale co když já být věrný nechci! To už nikoho nezajímá.
21. ledna
Snape se mnou dneska vedl velice dlouhý rozhovor. Jak se zdá, matka ho donutila, aby mi zachraňoval kůži. A Snapeovi to nevadí! Copak matka nevidí, že mu přihrává do karet!? Chce akorát dokázat Pánovi, jak je schopný, když úkol splní za mě! Jednoduše mě vyšachuje ze hry! Jediný, kdo mě chápe, je tetička Bellatrix, která Snapea nenávidí. Bohužel, aby matce zabránila donutit ho splnit neporušitelný slib, to už ne. Ještě jim dělá pečetního svědka! Já se asi zblázním. Je toho na mě moc. Crabbe a Goyle všechno jen kazí. Jako by nestačila moje vlastní neschopnost. Myslím, že Potter něco tuší. Sleduje mě a myslí si, že o tom nevím. Ale já vím. Až moc dobře vím všechno, když jde o něj. Nemůžu za to, ale dělá mi dobře, když mě sleduje. Aspoň nějaký zájem projevuje. V jistém smyslu.
23. ledna
Dostal jsem další dopis od otce. Posílá jich tak moc, že už to chudák Samantha nemůže vydržet. Plácla mi sebou přímo do talíře, až kaše postříkala Crabbeho od hlavy k patě. Nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo. Malá pomsta za to, že mě včera polil čajem.
Zase jsem HO naštval. Nemůžu si pomoct, musím na sebe před ním nějak upozorňovat. Vím, je to nejspíš trapné, vylévat si vztek na Weasleyový, ale já jí fakt nemůžu vystát. Přijde mi, že ON si zaslouží něco víc. Někoho se smyslem pro humor, někoho, kdo by mu vždy byl oporou, někoho, kdo ho miluje natolik, že by pro něj položil život…Někoho jako mě. Ona ho jenom využila. Thomas jí přestal bavit, tak ho poslala k vodě, a protože po ruce nikdo jiný nebyl, skočila po něm. Neznamená pro ní víc, než panenka na hraní. Jednou se neudržím…a uřknu jí.
29. ledna
Dlouho jsem nic nenapsal. Mám spoustu práce, Snape na mě tlačí, ať si prý nechám pomoci, vtírá se, jak nejlíp dovede. A že mu to jde. Ta zatracená skříň se nějak zasekla a nefunguje. Jestli ji prý nezprovozním do týdne, Pán mě potrestá. Říká, že je to moje vina. Ale já přece za nic nemůžu. Nemůžu za tu pitomou skříň, ani za to, že se v ní Montaque zasekl. To, že je tlustej, je přece jenom jeho vina! Pomalu si zvykám, že všechno padá na mojí hlavu. Vždyť mě přece doporučil otec!
30. ledna
Harry (poprvé používám jeho jméno, je mi proti srsti mu říkat Potter, mám toho dost na veřejnosti) se motá blíž a blíž a jsem si jistej, že za pár týdnů odhalí, o co jde. Ale vadilo by mi to? Upřímně ne. Ale odnesl bych to. Možná by mě dokonce i zabili. A to by mi taky vlastně nevadilo. Stejně na tomhle světě nikoho nemám, nikomu bych nechyběl. Otec se o mě nezajímá už nějaký ten rok, matka se bojí se mě zastat. Tak dobře, když jsem u matky, ta mě asi miluje. Ale mojí smrt by vydýchala. Ale ON, ON mě nesnáší. Nenávidí každičkou část mého těla. Začínám z toho šílet, protože HO musím pozorovat už i na veřejnosti. A příšerně žárlím. Na Weasleyovou.
"Co to má znamenat? Koukám, že se z týhle knížečky dozvídám pěkný věci. Třeba ještě zjistím, co má Voldemort v plánu. No, tak popojedem," přemýšlel Harry, převalil se na druhý bok, aby se mu leželo pohodlněji a znovu se začetl. Tolik se soustředil na to, co Draco píše o Voldemortovi, takže přirozeně nevěnoval pozornost takovým drobnostem, jako bylo, že Draco žárlí na Weasleyovou. Nenapadlo ho zamyslet se nad tím, proč na ní žárlí. Byl tolik zaslepen touhou vědět, co Smrtijedi se Snapeem plánují, že si vůbec nevšímal…tak jako vždycky.
2.února
Je to přesně měsíc, co si píšu tenhle deník. Nic se za tu dobu nezměnilo.Dneska byl hrozný den. Naprosto děsný. Nejen, že jsem vyfasoval školní trest s Filchem, dokonce se mi podařilo se před NÍM ztrapnit. Vylil jsem na sebe dýňový džus, a ON se mohl potrhat smíchy. Vůbec si mě jinak nevšímá. Nevidí, nevidí, že ho pokradmu pozoruji během našich společných hodin, nevidí, že jsem snad týden nespal, vůbec si mě nevšímá! Jsem pro něj jako duch. Tedy do té doby, než urazím jeho nebo někoho z jeho přátel. Ale, sakra, jak jinak mám získat jeho pozornost? Nebudu jako ta husička Romilda Vaneová a nenaleju mu do pití Nápoj lásky. Já chci, aby mě miloval - ale aby to bylo z jeho vlastní vůle. Vypadá to, že mám asi smůlu, protože on by se mě nikdy sám od sebe nedotkl, natož, aby mě miloval.
7.února
Opět nestíhám. Skříň se dala do pohybu, takže mě čeká další práce. Montaquea k ní už raději nepustím. Otec psal, že o Velikonocích se bude konat obřad, kdy mě oficiálně vezmou řad Smrtijedů. Zajímalo by mě, jestli otce někdy napadlo, že takový být nechci. Asi ne, odpovím si sám. A ani si to nikdy neuvědomí.
10.února
Už se mi o Něm i zdá. A pak, když ho ráno potkám na chodbě, ani se na mě nepodívá. Bolí to u srdce, hrozně moc. Strašně moc. Ale co s tím nadělám?Našel jsem krásný citát: "Odi et amo. Quare id faciam. Fortasse requiris. Nescio, sed fieri, sentio et excrucior." Je od nějakého básníka, Catullus se myslím jmenoval. Miluju básně a miluju mudlovskou literaturu!
"Takový pokrytec! Na mudly nadává, ale jejich literaturu klidně čte!" pomyslel si Harry. Zajímalo ho, co ten citát znamená. Musel se zamyslet. Přečetl si znovu předposlední odstavec. "Takže on nechce být Smrtijed?" napadlo ho, ale v zápětí tuto myšlenku zavrhl. Nebylo prostě možné, aby on, Malfoy, odmítl Smrtijedskou kariéru. To prostě nešlo. Víc z deníku nepostřehl. Jakoby měl zamlžený mozek, zavřené oči. Nevnímal city, které Draco do psaní vložil. Ale pomalu se v něm začali budit nečekané pocity. Zatím o nich nevěděl, zato jeho podvědomí pracovalo na plné obrátky.
14. února
Co jsem komu udělal? Sakra, já Ho nenávidím!! Nenávidím a miluji zároveň! Odi et amo! Zase se mi o něm zdálo! A ty sny, zatracené sny, jsou čím dál horší. Vidím ho trpět, vidím, jak Ho mučí. Ale co je ještě horší (dobře, tak možná, že tak nastejno)je, když v těch snech jsme spolu. Bojím se, že na to někdo přijde. Že se někdo dozví, že ho miluju. Snape je asi největší problém, protože zvládá Legillimens…a já se neumím tak dobře bránit. Jestli se to někdo dozví, Pán mě. Ale lepší smrt, než vědět, že mě nechce.
Harry se trochu zapotil. Nechápal, že by zrovna Malfoy položil svůj život jen proto, že ho jeho láska nechce. Ta věta "…lepší smrt, než vědět, že mě nechce," ho donutila zamyslet se. Malfoy že miluje někoho natolik, že by pro něj byl ochotný zemřít? V Harrym se cosi pohnulo. Cosi mu vnitřně říkalo, že v jeho okolí již není nikdo, kdo by ho tolik miloval. Začal trochu závidět té osobě, kterou Draco miluje. Začal jí závidět Draca samotného. Stačilo tak málo slov, a jeho pohled na osobu, kterou tolik let nenáviděl, se rapidně změnil.
18. února (Počkat! To bylo včera!)
Už nemůžu…Nemůžu. Nejde to dál. Otec nechce ani slyšet o tom, že bych se ke Smrtijedům nepřidal. A ON mě nenávidí. Tenhle svět pro mě nemá smysl. Nechci tu dál žít. A dnes -dnes mě utvrdil v tom, že mě nenávidí. Vůbec nevnímá moje city. Už brzy bude konec mému trápení. Už nemám sílu. Nedokážu se vyrovnat s tím, že jediný člověk, ve kterého věřím, si mě nevšímá. Všude vidí tu Weasleyovou a mě si nevšímá. Proč by taky měl, že?Nejsem nic víc, než ten protivnej, povýšenej, bezcitnej Malfoy. Nic víc nejsem.
V noci se mi o něm zdálo. Naposledy. Ale ten sen stál za to. Aspoň tak jsem měl šanci mít ho u sebe, cítit jeho teplou kůži na mé. Když mě políbil, bylo to jako kdybych se roztříštil na tisíc kousků a on mě pak znovu spojil dohromady. Jeho rty bylo to nejlepší, co jsem kdy ochutnal. Držel mě kolem pasu a jeho ruka cuchala mé vlasy. Nic na sobě neměl, ani já ne. Tiskli jsme se k sobě, vpíjeli jsme se jeden do druhého, hladil jsem ho všude, nemohl jsem se ho nabažit. A on mě také ne. Když jsem se dotkl jeho mužství, vydal ten nejkrásnější zvuk na světě, jeho sténání pro mě bylo jako rajská hudba, a když křičel "Draco! Miluju tě," a políbil mě na ústa, málem jsem se rozpustil blahem. Jenže pak zakašlal Zabini a já se probudil. Tenhle sen mě utvrdil v tom, že takhle to dál nejde. Nemůžu prostě žít bez něj, jinak se zblázním. Nenávidím ho, protože mi zaplavuje mozek, vidím ho všude, kam se podívám. Ale takhle žít nejde. Končím. Jsem asi srab, že se nedokážu nikomu postavit, ale nemohu za to.
Ale zítra moje trápení konečně skončí. Ještě předtím však udělám něco, co mi dodá odvahu to udělat. Napíšu mu dopis. Napíšu mu, jak moc ho miluji. Ale nechám to na zítřek.
"Odi et amo. Quarre id faciam, fortasse requiris. Nescio, sed fieri, sentio et excrucior."
"Miluji a nenávidím. Ptáš se: Proč to tak? Nevím, cítím však obojí vrit, trpím a mučím se jen."
Catullus
"Co? Co to zname…," Harrymu spadla čelist. Pod citátem byly napsány ještě dvě věty.
Miluji tě Harry Pottere. Miluji tě a už vždycky budu.
Draco Malfoy
Začal jako pomatený prohledávat deník. Nikde se už neobjevila ani řádka, všechny zbývající listy byly čisté, bez sebemenšího náznaku inkoustu. Až na zadní desky. Byl zde přilepen složený list papíru, popsaný tím nejúhlednějším písmem, jaké kdy Harry viděl.
Rozrušeně ho odtrhl a roztřesenými prsty narovnal. Jeho srdce začalo bít jako splašené, svíralo se úzkostí. Tušil, co přijde. A z ničeho nic začal mít strach. Strach o Draca. "Končím," "lepší smrt, než vědět, že mě nechce," "Bolí to u srdce, hrozně moc. Strašně to bolí," zněly mu v hlavě jednotlivé věty z deníku. A on zjistil, že ho u srdce začíná bolet taky. Bolí ho u srdce z toho, že Draco trpí. Kvůli němu. Začal číst dopis se staženým krkem.
19. února
Milý Harry,
asi se divíš, že Ti píšu, i když možná taky ne, poněvadž jestli jsi našel můj dopis, nejspíš jsi také četl můj deník. Pokud tomu tak je, snad mě pochopíš.
Nechci, aby sis dával za vinu, co se stalo. Není to Tvá vina. Ale já taky nemohu za to, že Tě miluji. Zjistil jsem to po Vánocích. Strašně se mi po Tobě stýskalo. Moje srdce mi div nevyskočilo z hrudi radostí, když jsem Tě zase viděl. Tenkrát ještě bilo. Dnes tomu tak už není. Do včerejšího dne jsem ještě žil. Pořád jsem mohl slyšet tlukot uvnitř svého těla. Byl slabý, ale pořád tam byl. Víš proč? Víš proč, Harry? Protože jsem v hloubi duše pořád věřil, že bys mne možná… možná jednou mohl…Ale dnes odpoledne jsi mne utvrdil v mé naivnosti, v tom, že nikdy nebudeme moci být spolu. Viděl jsem v Tvých očích tu nenávist, když jsi mě srazil na zem Sectumsemprou. Ne, Harry, nezlobím se, můžu si za to sám. Ztrpčoval jsem Ti celý život, a teď ho ztrpčuješ Ty mě. A ani o tom nevíš. Ironie, nemyslíš? Ale včera, když jsem si tu skutečnost uvědomil, moje srdce utichlo. A pravděpodobně, pokud mi v tom něco nezabrání (to by byla opravdu ironie s velkým I), už utichlo na vždy. Moje tělo ještě funguje, plíce dýchají, mozek pracuje. Ale srdce se zastavilo. A zbytek zastavím dnes já.
Miluji Tě, Harry, nic s tím nenadělám. Nedělej si kvůli mně výčitky.
S láskou navždy Tvůj
Draco Malfoy
Harrymu se zatmělo před očima. Nic nechápal. Během dvaceti minut se mu život otočil vzhůru nohama. Během dvaceti minut se z nenávisti stala láska. A to všechno kvůli jedné knížce, pár řádkům citů!
Harry si dopis přečetl ještě jednou. Rozhodl se. Půjde za Dracem a všechno mu vysvětlí, řekne mu, že ho miluje a budou spolu žít šťastně až do smrti. "Jenže to by bylo moc jednoduché," našeptával mu hlásek v hlavě. "Přečti si pár posledních řádků," radilo. Harry výjimečně poslechl. A pomalu se mu zatmívalo před očima.
Pak ho ale něco probralo. Draco psal deník dnes. Dal ho do šaten po tréniku Zmijozelu, který skončil před necelou půl hodinou. Bylo zvláštní, že dokázal racionálně myslet. Zvedl se a co nejrychleji našel Pobertův plánek. Rychle ho přejel očima, hledajíc drobnou tečku s označením Draco Malfoy. Dlouho ji nemohl najít, ruce se mu třásly rozrušením, a pak - pak ji uviděl. Pohybovala se u kraje jezera a pořád slábla, až zmizela nadobro.
Na nic nečekal, vyběhl z ložnice a pádil směrem k jezeru. Cestou srazil několik prváků, všichni na něj vyjeveně zírali, ale jemu to bylo jedno. Bylo mu fuk, co si o něm budou myslet. Teď šlo o Draca. Nesměl dovolit, aby zemřel. Nesměl. Do očí se mu hrnuly slzy.
Doběhl k jezeru a skočil do studené vody v něm. Nevnímal tisíce nožů bodajících ho do každého koutku těla. Jediné, na co se soustředil, bylo tělo plovoucí na hladině. Tělo v bílé košili a s blonďatými vlasy.
Doplaval k němu a vytáhl ho na břeh. Snažil se ho probrat, ale nic nepomohlo. Draco měl pravdu, nadobro zastavil tlukot svého srdce. Mladý Zmijozel bezvládně ležel na klíně černovlasého chlapce, z jeho vlasů odkapávala voda. Harry si ho tisknul ke svému promrzlému tělu a po tvářích se mu koulely slzy. Nezachránil ho, nedokázal ho zachránit.
Páni... to je tak krásné... a smutné... *asi budu plakat... už je to tady... první slžička... druhá...* velmi se ti to povedlo!
Měj se...