20. června 2008 v 19:59 | eMJanine
|
Další kapitolka....tento týden již třetí .o) Nějak se překonávám, co říkáte :o) Hlavně přeji krásné čtení!! A omlouvám se za chyby...však mě znáte :o)
Toho dne Draco nemohl dlouho do noci usnout. V deset hodin čekal, jak slíbil, převlečen za Popelku v Astronomické věži, než dorazí Potter na slíbenou schůzku. Bylo již deset dávno pryč a Harry stále nikde.
Draco začal být už lehce nervózní, když se konečně pohnuly dveře a do místnosti vkročil chlapec s uhlově černými rozcuchanými vlasy a s brýlemi na nose.
Chtěl už říct něco ve smyslu "To je dost, že jdeš," ale pak si uvědomil, že to by Popelka asi neřekla.
Harry si přisedl k Dracovi na pohovku a chvíli mezi nimi vládlo ticho. Draco nevěděl, co říct a Harry nejspíš také ne.
"Jsem rád, že jsi přišla," prohodil neurčitě Harry, když se mlčení blížilo hranici trapnosti. "Myslel jsem si, že se na mě vykašleš. Přišel bych včas, ale Ron s Hermionou mě hrozně zdrželi. Nemohl jsem jim říct, že jdu pryč…za někým, koho vlastně neznám," vychrlil najednou a složil hlavu do dlaní.
"To je v pořádku, Harry."
"Víš, rád bych se něco o tobě dozvěděl. Řekni mi něco o sobě. Bude se mi pak povídat líp, když budu aspoň něco málo vědět," řekl Potter. "Nemusíš mi říkat jméno, jenom prostě třeba co tě baví, co tě trápí, a tak…" dodal, když viděl, jak se Draco (lépe řečeno Popelka) nadechuje k protestu.
"Dobře, něco bych možná říct mohla…" připustila Popelka. A tak se Draco dal do vyprávění.
Nejdříve mu povídání moc nešlo, nebyl zvyklý se někomu svěřovat. Ale postupem času mu už slova sama splývala ze rtů. Řekl Harrymu všechno, až na pár detailů, například Smrtijedskou přítomnost svého otce a tak dále…
Povídal několik dlouhých desítek minut a byl překvapen, že ho Harry stále zaujatě poslouchá. Občas se na jeho tváři objevilo pochopení, jindy mu z očí koukala lítost či vztek, podle toho, co Draco zrovna vyprávěl.
Malfoy musel uznat, že se již dlouho necítil tak dobře, jako dnes večer s Potterem. Nevěděl, jak příjemné je říct někomu všechny své trable. Mohl si dovolit přiznat svoje chyby, svoje nedostatky, když nebyl ve svém těle. Nepokazil si tím svojí image dokonalého Malfoye, přesto ze sebe dostal mnoho věcí, co ho trápily již docela dlouhou dobu. Neskutečně se mu ulevilo.
Když dovyprávěl, Harry na něj chvíli zaraženě koukal a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Nakonec se jen pousmál a znovu se na Draca podíval. Zkoumavěji.
"Copak se děje, Harry?" zeptal se Draco když si všiml výrazu v Harryho tváři.
"Nic, nic se něděje. Jen…už dlouho se mi nikdo nesvěřil. Všichni se bojí, že by mě tím mohli zatížit…Ale mě to mrzí, protože pak mám dojem, že mi nikdo nedůvěřuje…"
"Vidíš, já ti třeba důvěřuju," řekl Draco a musel uznat, že je to pravda. Začal Potterovi důvěřovat víc než všem lidem na světě, protože věděl, že Zlatý Chlapec Nebelvíru by ho nikdy nezradil. Nebo v tom snad bylo něco jiného? Draca píchlo u srdce s zašimralo ho v podbřišku.
"To jsem rád."
"Ale Harry, já jsem myslela, že tu jsem dneska hlavně kvůli tobě, kvůli tomu, aby ses svěřil ty mně…"
"To je pravda, ale…nevím, dneska je nějaký zvláštní den…"
"Pročpak?"
Potter se nenápadně pro sebe usmál.
"Začalo to dneska ráno. Draco Malfoy se chová hrozně divně. U snídaně mě tak zvláštně pozoroval, a pak schválně vyvolal hádku. Už dlouho je takový smutný. Všimnul jsem si toho. Nevím, co ho trápí. Ale mrzí mě to. Když jsem mu řekl, že na mě kouká, jako by byl do mě zamilovaný, vybuchl jako atomová bomba. Normálně by ho taková věc tolik nerozhodila.
A pak při tom školním trestu. Možná si myslí, že jsem si toho nevšiml, ale vím, že mě každou chvilku potajmu pozoroval. Zaujatě. Hrozně zaujatě. A tak divně, zkoumavě. Hrozně mě to znervózňovalo.
Prostě celý Malfoy se chová tak nějak zvláštně. Nejde to popsat, to se musí zažít. Ale něco se s ním děje. A zajímalo by mě, co."
Draco otevřel překvapením ústa. To je to na mě tak vidět? Nemůžu za to, že se nevyznám sám v sobě. A teď mě bude ještě pozorovat Potter jako nějakou laboratorní myš…super…I když mě je vlastně příjemný, když na mě kouká…Ach jo, jsem fakt asi divnej. Ale až budu příště Harryho, tedy vlastně Pottera, pozorovat, musím si dávat větší pozor. Je víc všímavej, než jsem si myslel…
"Nevím, co s ním je. Mě přijde pořád normální…Pořád stejnej arogantní spratek jako vždycky…" Draca zajímalo, co řekne Harry teď.
"Právě, že ne. Už delší dobu mi jako arogantní spratek nepřijde. Spíš se snaží zaujmout, nevím no…" Cože? Sakra, jak tohle může vedět??
"Jak myslíš, Harry…" uzavřel Draco téma, protože mu začínalo být trošku nepříjemné. Bavit se o sobě jako o někom jiném prostě bylo dost zvláštní.
Zbytek večera strávili povídáním si o famfrpálu; k Dracovu překvapení se Harry ani nedivil, že holka famfrpálu tolik rozumí.
Dnešní večer byl pro Draca nadmíru příjemný a on z toho byl zmaten. Když konečně zalehl do postele, pořád přemýšlel o tom, co Harry řekl. "Když jsem mu řekl, že na mě kouká, jako by byl do mě zamilovaný, vybuchl jako atomová bomba. Normálně by ho taková věc tolik nerozhodila."Byla to jen urážka, Harry nemůže vědět, co si o něm myslím. Nemůže…Sakra, co to kecám. Vždyť já do něj zamilovanej nejsem! Sakra, co když jo? Ve všech románech se píše, že když je člověk zamilovaný, cítí v břiše motýly, rozbuší se mu srdce…A přesně tohle Draco pociťoval pokaždé, když se k němu Potter přiblížil. Draco tuto myšlenku prvních pár hodin, které místo spaním strávil přemýšlením, zavrhoval, ale jak tak uvažoval, přišlo mu to jako jediné možné vysvětlení všech těch zvláštních pocitů a prostě všeho, co se týkalo Pottera.
Rozum mu nadával, že to přece není možné, aby se do toho Nebelvírského pitomce zamiloval, srdce však začínalo mít jiný názor. Draco nakonec s těžkým srdcem usnul až brzy k ránu, smířen s tím, že se nejspíš naprosto zbláznil.
Krásná kapitola. Doufám, že tahle povídka neskončí hned, jak se dají dohromady a doufám, že spolu budou už brzy. :-)
Měj se a piš...