21. června 2008 v 15:38 | eMJanine
|
Opět jsem se překonala a přidávám další kapitolku. Snad se bude líbit. Omlouvám se opět za chybičky. Musím to zaťukat, ale dnes mě posedla múza, lépe řečeno asi duch psaní Hry Osudu, protože jinou povídku teď psát chuť nemám...Možná dnes přibyde ještě jedka kapitolka, ale ještě uvidím :o)
Ráno bylo pro mladého Malfoye poněkud deprimující. Všechno začalo tím, že se probudil pomocí pádu z postele, přičemž se bouchl do hlavy o noční stolek. Vztekle zanadával a znovu se vydrápal do postele. Chvíli se snažil vzpomenout si, co se dělo včera, když si uvědomil, k jakému závěru včera před usnutím došel.
Miluju Harryho Pottera! problesklo mu hlavou. Začal bouchat pěstí do polštáře. To nebylo možné! To prostě nešlo. Draco bohužel hned za pár minutek zjistil, že šlo, neboť jakmile zavřel oči, vybavil se mu krásně se usmívající obličej nebelvírského chytače.
Znovu chtěl bouchnout pěstí do polštáře, jediné, čeho však dosáhl byla modřina na jeho porcelánové kůži; neodhadl totiž vzdálenost polštáře od své levé ruky a pěst se místo do měkkého povlečení zabořila do jeho bělostné paže.
Teď už zanadával trochu více nahlas.
"Malfoyi, vžyť je teprve půl sedmý!" ozval se Zabini studujíc své hodinky. Mrzutě se otočil čelem ke zdi a znova zavřel oči.
"Tak sorry, no…" řekl Malfoy ještě naštvaným hlasem, odezvou mu však bylo pouze Blaisovo pravidelné oddechování obohaceno občasným zachrápáním.
Dracovi bylo jasné, že dnes ráno již oka nezamhouří a tak se zvedl. Potichu se došel vysprchovat, oblékl se, sebral své koště a zamířil společenskou místností ven.
Vyběhl na školní pozemky a došel až k famfrpálovému hřišti. Nasedl na koště a odrazil se od země.
Prudce stoupal a zase klesal. Bylo mu lehce u srdce, jakoby všechny problémy nechal daleko za sebou na zemi. Závodil s ptáky, kteří mu občas proletěli kolem hlavy a užíval si proudění svěžího ranního vánku, který mu rozhazoval vlasy všude kolem hlavy. Nad vrcholky stromů Zapovězeného lesa se začalo rýsovat slunce a pozvolna zalévalo hrad i jeho okolí teplým světlem.
Vypadalo to, že dnešní den bude patřit mezi ty krásné.
Celý den se snažil Harrymu vyhýbat, bohužel mu to moc nešlo. Potter jako by se rozhodl (to, že se rozhodl doopravdy, Draca nenapadlo), že bude Draca pronásledovat a utvrdí se ve svých domněnkách, kterými včera večer nevědomky (?) Draca zahrnul.
Draco se snažil dělat, jako že ho nevidí, ovšem jeho tělo ho často zklamalo. Jeho nohy ho táhly ke Zlatému Chlapci víc než kdy dříve, nutily ho, aby se svého "rivala" aspoň nenápadně dotknul ramenem.
Byl si vědom toho, že by Potter musel být úplný pitomec, kdyby si nevšimnul toho, že do něho Draco vráží schválně.
Když do sebe vrazili už asi po třetí během jedné přestávky, Dracovi bylo jasné, že pokud se nebude krotit, tak Potter jeho city brzy odhalí. A to nechtěl. Přiznal to sobě, ale tím to taky končilo. Prostě Potterovi nesmí dát záminku k tomu, aby si myslel, že k němu Draco cítí něco víc než jen nenávist. Těžko říct, jestli potter něco tušil nebo ne, ale pokud ano, tak byl velice dobrý herec. Nedával na sobě nic znát…
Draco v obavách prozrazení sama sebe začal být vůči Potterovi ještě více agresivní, než dřív. Vyvolával hádky, urážel ho, myslel si, že tím své city zakreje…
Takhle to pokračovalo každý den. Naučil se ráno chodit si zalétat, že ho někdo pozoruje ho ani ve snu nenapadlo. Přes den se s Potterem hádal, večer se s ním v podobě Popelky scházel. Tohle večerní povídání se brzy stalo jeho nejoblíbenější částí dne. Povídal o sobě stejně tak, jako Harry vykládal o sobě. Harry pro něj byl jako maják uprostřed rozbouřeného moře, mohl mu důvěřovat, věděl, že kdyby mu bylo těžko, Harry by ho zachránil. Jediná věc, co ho tížila byl fakt, že si Harry stále myslel, že mluví s Popelkou, ne s Dracem Malfoyem.
Už dlouho si pohrával s myšlenkou, že se Harrymu přizná, bohužel neměl k tomu odvahu. Jeho city k Harrymu se stávaly den ode dne silnější. Nejhorší bylo, že se mu o něm začínalo i zdát.Ty sny se stávaly čím dál intimnější. Ráno se budil promočený potem. Jak rád by se potil za jiných okolností!
Tento večer byl jako každý jiný. Bylo těsně před desátou a Draco se vymluvil u Millicent a Zabiniho (který se mimochodem poslední dobou choval také docela dost tajnůstkářsky, často někam mizel a nikdo nevěděl kam) a zamířil k Astronomické věži. Byl dnes docela rozrušen, ráno u snídaně mu přinesla jedna z opelichaných školních sov lístek. Nedočkavě ho rozbalil, věděl, že nebude od otce, ten posílal vždy jen jejich rodinnou sovu. Rozložil ho a zůstal jen němě zírat. Na pergamenu byla napsaná jediná věta. Jedna jediná, nic víc. Žádný podpis, žádné vodítko, podle kterého by Draco mohl odhalit pisatele.
"Od nenávisti je k lásce jen malý krůček," opakoval Draco tiše větu ze vzkazu. Zrychlil se mu tep. Zvedl rychle hlavu a přelétl všechny přítomné, zda na něj někdo nekouká. Nikoho takového však nenašel.
Složil pergamen a zabrán do myšlenek o tom, kdo může něco tušit, zamířil pryč z jídelny. Ve dveřích do někoho vrazil. Ten někdo se na něj zkoumavě podíval. Podíval se na něj jasně zelenýma jiskřivýma očima. Ten někdo byl Harry Potter.
už se nemůžu dočkat dalši dávky...skvělý:-))