22. května 2009 v 11:15 | eMJanine
|
Takže, opět po dlouhé době, kdy jsem nepsala, za což dávejte vinu mým profesorům, kteří po nás celý rok nic nechtěli, ale teď, jak by je do zadku píchla vosa, se rozhodli chtít po nás milion seminárních prací :D
Opravdu jsem nějak nestíhala, ale konečně jsem našla chvilku.
V nové kapitolce se celkem nic nového neděje, tedy alespoň mezi Harrym a Dracem...Snad brzy napíšu pokračování. Třeba přes víkend. Uvidíme. Zatím se mějte fajn a SLASHI ZDAR! :D
Již tomu byl skoro měsíc, co se Harry o všem dozvěděl.
Od té doby, co se všechno provalilo, se Harry na Draca skoro ani nepodíval. A když už, tak způsobem, který rval Malfoyovi srdce. Co by dal za to, aby ho jeho hrdina seřval, vykřičel na něj, jak moc ho nenávidí, jaký je to hrozný parchant a srab. Ale Harry nic takového neudělal a nevypadalo to, že by to měl v nejbližší době v úmyslu.
Na chodbách Draca míjel, jakoby tam nikdo nebyl, zásadně se koukal někam jinam, jenom když se mu do zorného pole nachomítl Goyle nebo Crabbe, raději pohledem uhnul směrem k Dracovi. Ale takové náhody se moc často nestávaly. Při společných hodinách sice stále seděl vedle něj, ale neprohodil byť písmenko, jen koukal smutně před sebe, jako by mu někdo zemřel.
Draco Potterovo počínání snášel velice těžce. Věděl, že to on mu způsobil všechno to trápení. Bylo mu zle ze sebe samého a neměl daleko od toho, aby nasedl na koště, vyletěl vysoko nad hrad a pak z něj seskočil.
Ale věděl, že tím by Harrymu nepomohl, spíš by ho ještě více zarmoutil.
Nejhorší bylo, že si s ním nemohl ani v klidu promluvit. Nebyla chvíle, aby kolem sebe neměl Weasleyho nebo Grangerovou. A jako by toho nebylo málo, zase se kolem něj začala motat ta špinavá zrzka Ginevra.
Zkoušel dopisy, ale i ty mu byly houby platné. Vždy se mu vrátili neotevřené, Harryho zřejmě jejich obsah ani trochu nezajímal.
Jediné, co Draca drželo trochu nad vodou, byla kupodivu Millicent.
Draco na ní byl samozřejmě pár dní pekelně naštvaný, snažil se za vztek skrýt smutek, který mu způsobilo její podlé jednání. Po pár dnech, co se zavíral v ložnici, nechtěl s nikým mluvit (ani s Křiklanem, který mu vyhrožoval vyhozením, což by byl po pravdě pro Draca velice osvobozující trest), za ním černovláska přišla s pro ni velice neobvykle kajícným výrazem ve tváři.
"Draco, můžu s tebou mluvit?" zakuňkala zpoza dveří. Žádná odpověď se nedostavila, a to Mill považovala za dostatečný souhlas. Potichu vkročila do ložnice. Záclony byly zataženy, pokoj byl zahalen v šeru a Draco ležel pod horou peřin, zavrtaný od hlavy až k patě, v obličeji průhledný jako smrt, oči zavřené a v rukou lehce přidržoval krabici od čokoládové bonboniéry, kterou se zjevně donedávna cpal k prasknutí, jelikož měl zapatlanou celou pusu. Vypadalo to, že spí.
Bullstrodeová doťapkala až k němu a přisunula si židli k lůžku.
Chvíli na Draca zírala a pak jí vytryskly slzy. Potichu vzlykala. Přece jen, její vztah s Joshem ji trochu změnil. Josh jí ukázal, co je láska a co znamená mít rád. A Millicent si musel přiznat, že Draca ráda měla moc.
A teď, když viděla jeho bledou zarmoucenou tvář, nemohla si pomoci. Byla to přece její vina! To ona naprosto neomluvitelně prořekla to, co se Harry nikdy neměl dozvědět. Ale jak mohla myslet, že to Malfoy myslí vážně? Opravdu si myslela, že to byl jen vtip. Ano, nebylo pochyb, že Harry Draca opravdu políbil, ale nikdy by nevěřila tomu, že to pro blonďáka bylo něco víc. Vždyť to se k němu vůbec nehodilo!
Ale pak, když viděla Dracův bolestný pohled, jí všechno došlo. Než stačila cokoliv říct, Draco se slzami v očích utekl do ložnice a nechtěl s ní mluvit, jen párkrát na ní přes dveře zakřičel, ať táhne do určitých tělesných partií. Teprve v tu chvíli si uvědomila, co způsobila. A také jí došlo, že to nikdy svému kamarádovi způsobit nechtěla. Snažila se všemožně společně se Zabem, kterého tyto události také velmi trápili, s Dracem nějak navázat kontakt, omluvit se. Ale ten je neposlouchal.
Utřela si slzy a vzala Draca za sněhobílou paži.
"Draco..." zašeptala, jako by ji mohl slyšet. Opět slzy a vzlykání. "Draco, víš, že jsem to nechtěla udělat, viď, že to víš...vzlyk... Já jsem ne...vzlyk, vzlyk...nechtěla. Kdybych...ech škyt vzlyk...kdybych věděla, že to myslíš vážně, nikdy...vzlyk...nikdy bych...Draco?"
Pokrývka zašustila a její pohled se zapíchl do šedých duhovek, které jí zčista jasna zíraly z blízka do obličeje.
"Mill, ty brečíš? Ty fakt brečíš kvůli mně?" překvapeně se zvedlo jedno blonďákovo obočí.
Dívka se podívala jinam, a nic neříkala. "Vlastně, na jednu stranu bych tě měl ještě chvíli nechat se mi omlouvat, nebylo to nepříjemný, ale takhle budu mít brzo mokrou a slanou celou postel," špitl.
"Draco, tys byl celou dobu vzhůru?" vyjekla černovláska, načež se Draco začal podivně nevinně dívat do stropu. "Takže, tys mě tu nechal se trápit celou dobu a dobře si se bavil?" naštvaně vyskočila jako péro z gauče a vyrazila uraženě ke dveřím. Ať už jí bylo chlapce líto jakkoli, tohle ji urazilo.
Draco ji ale chytil za ruku.
"Pojď sem, prosím," upřel na ni svá kukadla a Millicent neodolala a vrátila se. "Poslouchej...Není pro mě lehký tohle říkat," začal, "ale fakt si moc vážím toho, že jsi za mnou přišla."
"Draco, fakt? Vím, že mi asi neodpustíš, co jsem udělala. Ale...mohli bychom zůstat přátelé? Já vím, že asi chci po tobě příliš, ale moc o to stojím..."
"Millicent, já neříkám, že na to, co jsi udělala, zapomenu, ale myslím, že odpustit bych ti mohl a že přátelé můžeme taky zůstat. Fakt na mě udělalo dojem, že jsi přišla a rozbrečela se...Nevím, asi už měknu," smutně se Draco usmál a než se nadál, Millicent mu visela kolem krku. Pak se odtáhla.
"Promiň, promiň," omlouvala se, když viděla strnulý výraz v chlapcově tváři. "Takže....zase přátelé?" toužebně upínala zrak k jeho tváři.
A Draco přikývl.
no ti fakt měknou no...původně jací to byli drsňáci na začátku povídky... :) že by se nakazili Nebelvírem???