29. září 2009 v 18:46 | eMJanine
|
Takže, je du další pokračování. Omlouvám se, že není moc dlouhé, ale snad se bude i přesto líbit. Přeji příjemné čtení:)
Všechno kolem blonďatého chlapce se začalo točit, až neviděl nic, než jen změť černobílé mlhy. Připadal si jako káča, kterou někdo roztočil na nevyšší obrátky. Už začínal mít dojem, že se brzy pozvrací, když se mlha kolem něj začala smršťovat a on pomalu přestával rotovat. Zatímco se vzpamatovával ze šoku, které jeho tělo prožilo, černobílé cosi se natolik zhustilo, že se spíš zdálo, jako kdyby kolem Draca létal vodní vír, který se nečekaně stočil k Dracově ruce a celý se vecpal do malé lahvičky, co měl blonďák v ruce. Draco na nic nečekal, lahvičku pohotově zazátkoval a zvedl ji do výšky očí. Pozorně se díval na její obsah a byl vyveden zmíry, co se to vlastně stalo. Znenadání cítil, jak pomalu slábne a zvedá se mu žaludek, nemluvě o silné bolesti hlavy. A než stačil říct famfrpál, sesunul se k zemi.
"Draco?!" Najednou byl pokoj plný tlumených zvuků, které přerušoval dívčí překvapený hlas. "Draco... tak co ti je?!" Šťouchla do něj noha a Draco pomalu otevřel oči. Jeho první pohled padl na tvář Millicent Bullstrodeové, které k němu byla skloněná tak blízko, že se málem dotýkali nosy. Zamrkala na něj a narovnala se. "Co tu proboha vyvádíš?" vyjekla.
Draco ale neposlouchal. Rychle se podíval na pravou ruku - a opravdu, našel to co hledal. Malou lahvičku s prapodivnou černobílou hmotou.
"Héj, Malfoyi, žiješ?" nedala si jeho spolužačka pokoj a on se na ní jenom nepříjemně zamračil.
"Jo, Mill. Neměj starost, jsem v pohodě, jen se mi nějak zamotala hlava, ale to nic není. Nejsem žádná netýkavka, jasný?" ušklíbl se.
"Tak promiň, se hned nemusíš čílit, ne? Jen jsme s Blaisem slyšeli nějakou ránu, tak jsem se šla podívat, jestli jsi v pohodě..." Mill jen pokrčila rameny a posadila se na jeho postel. Pak si všimla lahvičky v Malfoyově dlani.
"Co to máš, Draco?" zeptala se a snažila se u toho tvářit lhostejně, přesto ale bylo vidět, že se jí oči rozšířili zvědavostí. Draco rychle lahvičku strčil do kapsy svého hábitu a jen nedbale odpověděl, že to nic není, že je to jen lektvar na bolení hlavy.
Vypadalo to, že se s touto odpovědí dívka spokojila a tak jen se zklamaným výrazem pokývala hlavou a zvedla se k odchodu. Když za ní zapadly dveře, Draco se konečně trochu uvolnil. Doštrachal se až ke své posteli a unaveně se na ní svalil.Opravdu to dokázal, zvládl to, čeho se bál i sám Pán zla (ne, že by k tomu neměl dobrý důvod).
Draco se zase díval na obsah ampulky a tvářil se rozpačitě. Nevěděl, jestli udělal dobře, že se pustil do něčeho tak riskantního, jako bylo cestování v čase, ale zároveň byl přesvědčen, že jinak to nešlo. Zatřepal si lahvičkou před očima a najednou mu na tvář skápla jeho vlastní slza.
Dopadl na něj všechen stres z minulých čtyřiceti osmi hodin, všechno to psychické úsilí, které bylo třeba vynaložit, aby vše vyšlo tak, jak má, ale hlavně mu pomalu začalo docházet, že už nemá šanci být se svým Harrym. Věděl, že teď to nepůjde. Všechno, co se mezi ním a černovlasým mladíkem odehrálo již nebylo realitou, pouze jakýmsi jejím odrazem, který byl v podobě černobílé magmy schován v lahvičce v jeho ruce.
Otřel si oči, věděl, že nemá cenu se takhle litovat, mohl si za všechno sám. Ještě chvíli se díval to, co ještě před pár minutami byla minulost, než
vyčerpaně zavřel oči a usnul. Lahvičku ale ještě stihl ukrýt pod polštář.
Je to úžasný. Těším se na pokráčko.