20. prosince 2009 v 19:57 | eMJanine
|
Tak rychle jsem dneska sesmolila kratší pokračování. Chtěla bych ho věnovat hlavně Anulince72 a Lordqaa, protože obdivuju jejich výdrž, že tak dlouho čekali na pokračování, a chci jim za to moc poděkovat :) Díky :o) Tak přeji příjemné čtení.
Vaše eMJanine
Pomalu si vykračoval po školních pozemcích a bylo mu tak nádherně. Slunce příjemně hřálo jeho bělostnou tvář a odráželo se od platinových vlasu, které mu jemný vánek sfoukával do obličeje. Bylo mu fajn, hlava ho už vůbec nebolela a čerstvý vzduch mu dělal dobře. Něco mu ale chybělo. Cítil se jako by něco zapomněl, jakoby se za včerejšek odehrálo něco, co mu změnilo pohled na svět... Zatřásl nad sebou hlavou. Nechtěl si kazit tuhle krásnou chvíli, kdy se mu myšlenky mohou vkrádat do nejzazších koutů jeho mysli, kdy může uvažovat, jaké by to bylo, kdyby nebyl tak sám, kdyby měl koho obejmout... Stop! Draco si pomyslel, že včerejší rána do hlavy měla poněkud vážnější následky než ztrátu paměti. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že je sám, nikdy ho nenapadlo, že by potřeboval přátele... či snad někoho ještě bližšího? Nikdy si nepřipadal osaměle, všechno, co potřeboval si dokázal vyřídit sám, neměl zapotřebí nikomu vylévat svoje srdce... Crabba s Goylem potřeboval nanejvýš tak na odvedení práce, se kterou si nechtěl ruce špinit sám. To byl jeho životní styl. Uvědomoval si, že nejspíš dopadne jako jeho otec. V chladném manželství bez lásky a bez kapky soucitu a opory, kde něco jako teplo rodinného krbu neexistuje. A nebo si vůbec žádnou ženu nenajde. Popravdě, ani mu to nijak zvlášť nevadilo. Na co se vázat? To, co si v současné chvíli představoval jako dokonalou budoucnost bylo, aby když přijde domů, měl klid, mohl odpočívat, mohl si číst a studovat, aby mohl navštěvovat večírky a nikdo ho za to nepeskoval, mohl poroučet domácím skřítkům a žít jako samotář. Ale ted... najednou si připadal, jako by ho kus chyběl. Jako by mu něco nebo někdo scházel...
Bezděky si pohrábl vlasy, jakoby hledal bouli nebo něco naznačujícího včerejší nehodu. Ale kde nic, tu nic. Pomalu se doploužil zabraný do svých prapodivných pocitů až k tribuně u famfrpálového hřiště a pohodlně se usadil tak, aby mu slunce svítilo do obličeje. Spokojeně zavřel oči a nevnímal nic jiného než šustění stromů v Zapovězeném les a svist ptačích křídel, když kroužili kolem hradních věží. Netrvalo dlouho a ponořil se do lehkého spánku.
Všechno se s ním točilo takovou rychlostí, až se mu dělalo zle. Zavřel oči ve snaze uniknout, a když je znovu otevřel, byl všude úplný klid a černočerná tma. Jen před sebou viděl rozmazaně něčí obličej, nemohl rozpoznat čí, jediné, co se mu vrylo do paměti byly oči. Ty strašně smutné oči, byla z nich cítit hořkost a smutek a zklamání... Dracovi se při pohledu do nich dělalo nevolno ještě víc než předtím. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo, jak by nejraději začal křičet... Znovu pevně stiskl víčka, když...
"Pane Malfoyi, neměl byste být na vyučování?"
Otevřel oči a ke své úlevě zjistil, že leží na zmijozelské tribuně - zřejmě musel usnout. Pomalu se vzpamatovával, ale to se k němu už jako vichřice blížila profesorka Hoochová mávajíc koštětem a za ní se jako housata za svou matkou trousili prváčci, každý se svou předpotopní Kometou, kterou od profesorky vyfasovali.
"No tak, jste v pořádku?" sklonila k němu Hoochová hlavu a zapíchla do něj svůj pověstný jestřábí pohled (Draco by nedal nic za to, že takhle ženská je zvěromág a přeměňuje se v jestřába nebo něco podobného). Draco se rychle zvedl a s velkou námahou aby nespadl, jak se mu kvůli rychlému vztyku zatmělo před očima, zamumlal, že už jde a jak to šlo nejrychleji
zamířil ke škole. Prváci za ním zírali s vykulenýma očima a profesorčin výraz jasně vyjadřoval, co si o mladém Malfoyovi myslí.
Ty mi teda dáváš, hned dvě kapitoly ani ne za den! =)) Ale ne, že bych si stěžovala. Takže chci moooc poděkovat, že pokračuješ. A ještě tak napínavě, tajemně a krásně jako vždy.
Snad se brzo uzdravíš a naservíruješ nám další kapitolku.
Díky a užij si Vánoce.